Historie ústavu
Historický ústav Akademie věd České republiky navazuje na vědecké tradice Československého státního historického ústavu vydavatelského, jenž zahájil svou činnost na začátku roku 1921 na základě zřízení ústavu jako právního subjektu, schválené ministerskou radou 17. února 1920. Od této chvíle se datují již více než osmdesátileté dějiny dnešního Historického ústavu. Jejich periodizace je určena mezníky, které byly více než požadavky vědy předurčovány zvraty politické situace v zemi. Lze je přímo sledovat v proměnách názvu instituce:
- (1921 - 1953) Československý státní historický ústav vydavatelský (později kráceno na Státní historický ústav vydavatelský - dále HÚ vydavatelský);
- (1953 - počátek roku 1970) Historický ústav Československé akademie věd (dále HÚ ČSAV);
- (1970 - 1989) Ústav československých a světových dějin Československé akademie věd (dále ÚČSD ČSAV);
- (1990 - současnost) Historický ústav Akademie věd České republiky (dočasně ČSAV resp. ČAV - dále HÚ AV ČR).
1921 - 1953
Původní záměr, podle něhož měl být ústav jen zárodkem budoucího Historického ústavu dějezpytného, většího rozsahu a s rozšířeným pracovním programem, se v prvním období činnosti ústavu do roku 1953 neuskutečnil. Veškerá vědecká činnost se soustředila na vydávání středověkých písemných pramenů listinné povahy, omezené nejprve jen na základní ústřední řadu Regest (Regesta diplomatica nec non epistolaria Bohemiae et Moraviae) a postupně rozšířené na další ediční projekty: Archiv Koruny české 1346-1355; Listář a listinář Oldřicha z Rožmberka 1418-1462; Knihy počtů města Brna z let 1343-1365; Desky dvorské Království českého; Desky zemské Království českého; česká část nunciaturní ediční řady Epistulae et Acta nuntiorum apostolicorum apud imperatorem 1592-1628 curis Instituti historici Bohemoslovenici Romae et Pragae. Posledně jmenovaný ediční program byl umožněn i vznikem Československého ústavu historického v Římě, připojeného k HÚ vydavatelskému. Ve vedení HÚ vydavatelského se vystřídali významní odborníci-editoři Václav Hrubý (1921-1925), Jan Bedřich Novák (1926-1933), Bedřich Mendl (1933-1939) a František Roubík (1939-1953). Prostřednictvím spolupráce v komisích (pro vydávání Regest a k vedení římského ústavu) pracoval ústav s předními českými archiváři a historiky z univerzit a archivů. Patřili k nim především Gustav Friedrich, Bohumil Navrátil, Václav Novotný, Josef Šusta, Vojtěch Birnbaum, Josef Borovička, Jaroslav Goll, František Hrubý, Václav Chaloupecký, Bedřich Jenšovský a Václav Novotný. Z uvedených projektů byly dovedeny do konce jen některé, realizace jiných se zastavila v půli cesty a byla to jen Regesta, na jejichž přípravě se pokračovalo i po roce 1953, tehdy už na půdě HÚ ČSAV. Na Regestech Karla IV. pracovaly ještě krátce Marie Linhartová a Anna Vavroušková (pouze archivní výzkum) a nakonec pokračoval jen Jiří Spěváček pátým svazkem, který ale zůstal nedokončen. V roce 1954 založila Věra Jenšovská regestovou řadu pro období vlády Václava IV. pod názvem Regesta Bohemiae et Moraviae aetatis Venceslai IV. (tzv. Regestový katalog) a Jaroslav Eršil přenesl na půdu HÚ ČSAV práce na ediční řadě Monumenta Vaticana res gestas Bohemicas illustrantia (od 6. sv.).
1953 - počátek roku 1970
Koncem roku 1952 byl Československý státní historický ústav vydavatelský začleněn se svými sedmi odbornými pracovníky, veškerým inventářem a knihovnou do nově zřízeného Historického ústavu Československé akademie věd. Historický ústav sídlil ve Vlašské ulici na Malé Straně a později v Lobkovickém paláci na Pražském hradě. V roce 1953 byla založena Brněnská pobočka Historického ústavu. Ediční práce byla rozšířena i na prameny z nové doby, ale celkově byla oslabena a ústav se profiloval jako badatelské středisko pro starší i nové české, případně československé dějiny. Okruh zájmu byl postupně rozšířen o světové dějiny, dějiny přírodních věd a techniky a nejnovější československé dějiny. Ředitelem Historického ústavu ČSAV byl od vzniku až do počátku roku 1970 docent a později akademik Josef Macek.
1970 - 1989
Od 1. 3. 1970 byl Historický ústav v rámci "opatření ke konsolidaci politické situace v ČSAV" přeměněn na Ústav československých a světových dějin, jehož vedením byl pověřen Oldřich Říha a od podzimu 1974 Jaroslav Purš. Reorganizace přinesla podstatnou změnu výzkumného zaměření a rozsáhlé kádrové čistky. Od roku 1971 se výzkumná činnost ústavu řídila pětiletým státním plánem výzkumu, ideologická a doktrinální kontrola byla provázena programovou orientací na nejnovější dějiny. Vzniklo nové oddělení pro dějiny socialistického Československa, dále oddělení obecných dějin, oddělení hospodářských dějin a oddělení pro dějiny přírodních věd a techniky.
1990 - současnost
Po roce 1989 prošel ústav radikální přeměnou ve smyslu konstituování vědeckého pracoviště, napojeného na současné světové badatelské trendy. Do jeho čela byl jmenován renomovaný medievista František Šmahel, který zastával funkci ředitele až do května 1998. K 1. 2. 1990 byl obnoven název Historický ústav, činnost pak dostala nové kontury i náplň, reflektující rovněž tematickou revoluci, jíž prochází soudobá světová historiografie a zvládnutí nové pracovní metodiky, zrozené invazí počítačové techniky do humanitních věd. Sídlem Historického ústavu je od roku 1994 nová budova na Proseku v Praze 9.
V souvislosti s celkovou přeměnou života ústavu došlo ke změnám v organizaci vědecké práce. Po delimitaci úkolů s nově vzniklým Ústavem pro soudobé dějiny vymezil Historický ústav horní hranici svého badatelského programu rokem 1945 a snažil se personálně posílit dříve opomíjený výzkum starších českých dějin. V souvislosti s rozsáhlou restrukturalizací ČSAV a jejím přetvořením na AV ČR došlo v roce 1993 k inkorporaci části pracovníků zrušeného Ústavu pro dějiny střední a východní Evropy. Podle zřizovací listiny z roku 1993 s novelizací z roku 1998 ústav organizuje a provádí základní výzkum v oblasti českých, československých a obecných dějin od počátku slovanského osídlení po rok 1945. Ústav dále vydává prameny ke starším i novějším českým dějinám, organizuje práci na Biografickém slovníku českých zemí, soustavně sleduje a podchycuje domácí i zahraniční odbornou produkci a zajišťuje obsah a publikaci oborových vědeckých časopisů a periodik.
Pražské centrum má rovnocenného partnera v brněnské pobočce ústavu. Brněnská pobočka Historického ústavu AV ČR byla založena 1. května 1953 jako detašované pracoviště tehdejšího Historického ústavu ČSAV. Spolu se svým mateřským ústavem prošla v průběhu doby několika organizačními změnami (v letech 1988 - 1990 působili pracovníci pobočky přechodně v rámci nově ustaveného Ústavu slavistiky ČSAV (ÚS ČSAV) v Brně, kde tvořili samostatné historické oddělení. Po obnovení Historického ústavu ČSAV v Praze byla záhy obnovena i jeho pobočka v Brně, do níž přešla většina historiků z ÚS ČSAV. Vedením pobočky byl nejdříve pověřen Jaroslav Mezník, později Jaroslav Marek. Pod jejich vedením se obnovil původní široký badatelský záběr pracoviště, soustřeďující se na české národní dějiny od středověku až do roku 1945 se zvláštním zřetelem k dějinám Moravy. Po 1. květnu 1993 do pobočky přišli čtyři pracovníci brněnské pobočky zrušeného Ústavu dějin střední a východní Evropy, s nimiž se tematické zaměření pobočky rozšířilo o problematiku historické slavistiky. Od února 1998 brněnskou pobočku vede doc. PhDr. Radomír Vlček, CSc. Specifikem práce brněnské pobočky je skutečnost, že ke studiu využívá bohaté pramenné základny moravského prostředí, výzkum a zpracování jeho výsledků se však netýká pouze moravského teritoria, ale značná část pracovní kapacity je věnována i studiu širších národních a evropských souvislostí
Spolu s Univerzitou Karlovou spravuje Historický ústav též po roce 1990 obnovenou expozituru v Římě (Český historický ústav v Římě), určenou především pro studium vatikánských pramenů k českým dějinám.
Po ukončení funkčního období profesora Františka Šmahela se novým ředitelem ústavu stal v červnu 1998 profesor Jaroslav Pánek, specialista na období raného novověku. V současné době se počet badatelských týmů ustálil na šesti: dějiny středověku, dějiny raného novověku, české dějiny 19. století, české dějiny 20. století, obecné dějiny 19. a 20. století (jde zejména o východní Evropu a Balkán) a biografické studie. Zároveň se v souvislosti s celoústavním výzkumným záměrem studia českých a československých dějin v mezinárodním kontextu nově profiluje pracovní tým pro encyklopedickou činnost. K neméně významným pracovištím Historického ústavu servisní povahy patří knihovna, bibliografie a nakladatelství. V praxi se rovněž vytvářejí a zanikají menší účelové pracovní skupiny, sdružené především na základě grantových projektů. Vědečtí a odborní pracovníci přitom působí na řadě fakult pražských i mimopražských univerzit a dalších vysokých škol.
Pracovníci ústavu mají k dispozici počítačové vybavení s napojením na síť prostřednictvím optického kabelu a s možností využívat elektronickou poštu. K ústavu náleží malotirážní tiskárna, z níž každoročně vychází kolem osmi svazků, většinou výsledků vědecké práce ústavu. Historický ústav vydává v současné době kromě monografií pracovníků ústavu časopisy Český časopis historický, Slovanský přehled, Folia Historica Bohemica, Historica, Historická geografie, Hospodářské dějiny, Medievalia Historica Bohemica, Moderní dějiny a Slovanské historické studie.
Kromě pěstování vlastní badatelské základny poskytuje ústav servis odborným zájemcům zvenčí. Badatelé mohou využívat služeb ústavní knihovny (cca 250 tisíc svazků), jejíž veškerá databáze je počítačově zpracována (z období před rokem 1990 scanováním katalogových lístků). V bibliografickém centru si lze objednat tematické i personální rešerše. Výsledky práce tohoto centra představují roční svazky bibliografie české a slovenské historie (poslední rok 2001) a rozsáhlá bibliografická databáze, zpřístupněná na internetové adrese http://biblio.hiu.cas.cz/. S produkcí ústavu od roku 1993 je možno seznámit se prostřednictvím databáze ASEP.