Historický ústav akademie věd České republiky, v. v. i.

ročník 115
č. 4/2017

s. 953-1242


Právo veřejnosti na dokumenty v USA a Francii.
Soudobé historické prameny a proměna role veřejných archivů ve 21. století … s. 959
(The Right of Public Access to Records in the USA and France.
Contemporary Historical Resources and the Transformation of the Role of Public Archives in the 21st Century)

The following study aims to define, describe and to demonstrate in selected real examples the tendency, which it has detected in the relation of advanced, democratic societies, towards the documents and resources of primarily oficial provenance, namely by the supreme representatives of public power. The tendency, according to the proposed thesis of this study, relies on the gradual implementation and enforcement of society’s claim to the ownership and access to writings, records, documents and historical resources of oficial provenance, in particular those by the supreme represenatives of the state. this contribution will also document the existence of this trend by outlining some legislative changes which have occurred since the middle of the 20th century up to the present day. Using this trend, this study aims to demonstrate, among others, the above and in what means some basic democratic mechanisms can implement themselves and further develop in relation to documents, textual and nontextual resources, namely on the part of historians, archivists and other persons participating in the administration of the documents of oficial provenance and future potential resources and of the whole of society.
This contribution intends to outline the important and ever progressive transformation of public archives in recent decades as one of the crucial consequences thereof.
Key words: historical resources – Federal documents – archives – freedom of information – history of the USA – history of France – history of the 20th century – archival destruction – public records

Contemporary history, as known, has struggled with the phenomenon of an enormous overproduction of records and consequent historical resources, especially since the second half of the 20th century, with which it has to cope in one way or another. It may then seem a paradoxical phenomenon, and not as much evident, that apart from this enormous quantity of documentary and primary resource richess, there appear situations at the present time, and even in the most advanced democracies, when the loss and non-retention of even the most important records and historical resources of official provenance occur. One of the key moments which contributes to this state of affairs enabling a massive loss of records and historical resources from the production of the supreme state representatives, is dissimilar, even a contradictory perception of their fundamental character and nature, namely whether they are to be considered to be public or private documents.
The following study aims to define, describe and to demonstrate in selected real examples the tendency, which it has detected in the relation of advanced, democratic societies towards the documents and resources of primarily oficial provenance, namely those by the supreme representatives of public power. The underlying thesis of the study submitted here is that since the middle of the 20th century in some countries with long and advanced democratic traditions, the trend based on a gradual and ever stronger implementation and enforcement of society’s claim to the ownership and access to writings, records, documents and historical resources of official provenance, in particular those by the supreme represenatives of the state, has prevailed. This contribution documents the transformation of this trend in a significant manner using the analysis of substantive legislative changes from the given period. this contribution draws our attention to three exemplary cases: 1. Records of the Federal Bureaux of the United States of America and their senior officials; 2. US Presidential Records; 3. Records of the French Presidents and Ministers.
Based on the comprehensive analysis of these cases, this study firstly documents the existence of the stated tendency of a progressively strengthening claim of society to the ownership of the documents of their representatives, on the other hand it demonstrates using this trend that the care for the documents and historical resources and their management, including the major role of public archives in themselves, emobodies something very important. this might just escape us if we limited the perspective merely to the preservation of historically valuable textual and non-textual materials. Proper preservation, deposition in archives, processing and opening to the public of the documents of political representatives, supreme organs of the country and public servants do not merely carry the historical level of the importance of preserving materials on the basis of which historians will one day write up and „create“ history, but embody in themselves the principal aspect of a democratic order and the practical exercise of democracy. The possibility of access to records as outputs of the exercise of a public office, be it that of President, Prime Minister, Minister or an ordinary public servant carries with it the substantive moment of a possibility to scrutinise and monitor their activities. this possibility to scrutinize is similarly important in science as in public administration and represents one of the substantive mechanisms of democratic control. After all, even public archives, which deposit and administer documentation ensuing from the exercise of power by political representatives, as well as the institutions of public administration, are part of this process. Indeed, the archives do not fulfil merely and only the role of keeper, custodian and grower of historically valuable documentation, they also function as a place of exercise of public administration, including the function of public scrutiny. Alongside the above mentioned tendency, the archives have undertaken the function of one of the guarantors of the possibility of scrutiny on the part of society towards the representatives of political power and public administration, with particular attention to its highest officials since the middle of the 20th century.
This tendency of an ever growing demand of the society, ever more aware of its claim to access, scrutiny and finally even of its ownership of documentation ensuing/originating from the exercise of public functions and evidenced/documented on the examples and presidential and federal organs in the USA or the presidential and ministerial documents in France, represents one of the important moments in the strengthening and taking roots of a free society and of the democratic order, also an invaluable source of inspiration even for the Czech society and its future development.

BAUCH Martin
Jammer und Not. Karl IV. und die natürlichen Rahmenbedingungen des 14. Jahrhunderts … s. 983
(Nářek a nouze. Karel IV. a rámcové přírodní podmínky 14. století)

Charles IV was born at a time when the worst ever famine of the last millenium peaked. His life and reign were dominated by an unprecedented burden imposed upon European society by a worsened climate, crop failures, frequent floods, desolation of the countryside and the Black Death. At the same time, the Czech Lands experienced a remarkable cultural blossoming, primarily under the baton of the sovereign and his court, alongside a phase of territorial acquisitions and a stabilisation of his political power. The author searches for an answer to this seemingly contradictory nature of those times and outlines what the contemporaries had to say about it. Indeed, Charles IV might seemingly have led his life isolated from the crisis-ridden day-to-day normality of his times. Yet, he was repeatedly a direct witness to extreme natural events, which shook the society of his time to the core and posed unusual and extraordinary challenges to it. This study merges the findings from the fields of political history, cultural history and the history of piety with the results of naturalscientific and climatic research. It, thus, aims to give us an insight into the somewhat contradictory personality of Charles IV.
Key words: Charles IV – the Czech Lands – Europe – climatic crisis in the 14th century – natural conditions versus cultural development – medieval interpretation of catastrophies

Karel IV. se narodil v době vrcholícího nejhoršího hladomoru minulého tisíciletí. Dobu jeho života a vlády determinovala bezpříkladná zátěž evropské společnosti zhoršením klimatu, neúrodami, záplavami, pustnutím a samozřejmě i černou smrtí. Zároveň ale nastal v Čechách jeho doby, a to především v režii panovníka a jeho dvora, pozoruhodný kulturní rozkvět a současně nastoupila fáze expanze a stabilizace politické moci. Jak došlo k těmto zdánlivým protikladům? A co o tom říkali současníci? Může se sice zdát, že Karel IV. mohl vést život izolovaný od krizové každodennosti své doby. Přesto se opakovaně stával přímým svědkem extrémních přírodních úkazů, které otřásaly dobovou spolecností a představovaly pro ni neobyčejné výzvy. Předkládaný příspěvek chce zkombinovat zjištení na poli politických, náboženských a kulturních dějin s výsledky přírodovědného a klimatického výzkumu a přiblížit se tak historické osobnosti Karla IV. v její jisté protikladnosti.
Narození Karla IV. v roce 1316 spadá do středu vyhraněně nepříznivého meteorologického období evropských dějin, do tzv. ‚Dantean Anomaly‘. Již dlouho je známa tzv. ‚Great Famine‘ (1315–1321), pro severní Evropu a zejména pro britské ostrovy důkladně prozkoumané období hladomoru, největšího v druhém tisíciletí našeho letopočtu. Pro střední Evropu postrádáme výzkum této události, přičemž ovšem prameny hovoří jednoznačnou řečí: Nejen že Petr Žitavský v Zbraslavské kronice informuje o trvalých deštích v létě 1316 a o následných povodních, nýbrž i pro další léta zmiňuje hlad, masové umírání, a dokonce i jednotlivé případy kanibalismu. Česká svědectví lze pak pevně propojit s lépe prozkoumanou situací uherskou. A také v německých částech říše zjištujeme početné odkazy na zoufalou situaci druhé poloviny druhé dekády 14. století. Stačí zmínit pamětní kámen nad masovým hrobem ve Schmidstedtu u Erfurtu. Indicie těžkých let lze najít také jižně od Alp, ačkoliv italské komuny zvládaly takovéto situace podstatně lépe než zaalpské společnosti.
Vedle toho máme z Čech prvé písemné doklady o druhém biči této ‚Dantean Anomaly‘, totiž o nemoci hovězího dobytka, která se během nemnoha let rozšířila v celé Evropě. Její důsledky bylo možno detailně rekonstruovat pro Anglii: Po létech neúrod a hladu uhynulo 80 % hovězího dobytka. Tím byl minimalizován přístup širokých vrstev obyvatelstva k mléčným produktům a masu jako alternativě k chybějícímu obilí. Zároveň se agrární hospodářství těžce potýkalo s výpadkem velké části tažného dobytka, potřebného k obdělání polí a k transportu potravin.
To, že krizové poměry v Čechách v žádném prípadě nepramenily jen ze svévole domácích aristokratů a z počátečních problémů Jana Lucemburského s etablováním se v království, a že tvrzení písemných pramenu o mimořádných deštích mají reálný charakter, dosvědčují také dendrochronologické výzkumy vrtných jader z dřevěných konstrukcí hradu Karlštejna a ze staroměstské mostecké veže Karlova mostu: Rok 1316 může být považován za nejvlhčí rok v Čechách 14. století.
Zkušenost, kterou Karel IV. učinil v letech 1331–1333 v horní Itálii, pro něj byla poučnou nejen v politicko-vojenském ohledu. Vedle rychlého vzestupu a následně pádu lucemburské signorie tu Karel získal nejen zkušenost nezvladatelnosti hornoitalských lokálních držitelů moci a městských států, ale zažil tu také období intenzivní meteorologické zátěže s řadou povodní, následovaných drahotou a hladověním. Zdůraznit je přitom třeba jeho zážitek rozvodněného Arna ve Florencii roku 1333. Také v pozici vládce Parmy byl český princ konfrontován s vysoce rozvinutým obilním managementem této italské městské obce. Díky preventivním opatřením ve směru vytváření potravinových zásob se jí obvykle podařilo vykrýt období nedostatku – přinejmenším pro vlastní měšťany. Nelze ovšem doložit, že by tento aspekt italských poměru ovlivnil českého královského prvorozence tak podstatně, jako tomu bylo v oblasti politicko-vojenských poučení z jeho italského pobytu.
V roce 1338 se Karel IV. stal čirou náhodou svědkem invaze kobylek, které táhly z Uher podél Dunaje do nitra střední Evropy. Zpráva, kterou o tom podal ve Vita Caroli Quarti, je jedním z nejpodrobnějších popisů této v celém středověku výjimečné události. Karel o ní referoval na jedné straně suše a z odstupu, na druhé straně ji ovšem charakterizoval v biblických pojmech. Kobylková invaze je přitom doložena nejen písemnými prameny: Sondy, vrtané do bahna jezer v pohoří Eifel dokládají právě pro rok 1338 výjimečně vysokou hustotu pozůstatku tohoto hmyzu. Vedle toho máme z roku 1347 doloženu – pro celý středověk unikátní – pečeť dolnorakouského nižšího šlechtice, která v erbovním poli nese obraz kobylky. Majitel této pečeti, Niklas Fronauer a jeho rodina, žili právě v oblasti, která byla roku 1338 zasažena kobylkami. Je proto pravděpodobné, že šlo o kulturní reflexi této zkušenosti.
Ani ústřední památku Karlovy pražské stavební politiky, Karlův most, nelze vysvětlit bez ohlédnutí se na mimořádné povodně, které postihly Evropu mezi Rhônou a Karpatami v letech 1342 a 1343. Nejznámější událostí v tomto ohledu byla tzv. Magdalénská povoden z roku 1342, která platí za nejsilnější záplavu v tomto regionu. V podstatě šlo o řadu povodní, které v prvé vlně v únoru 1342 do velké míry zničily předchůdce Karlova mostu, most Juditin. Oproti tomu most přes Labe v Roudnici, postavený ve 30. letech 14. století, povodeň prežil. Není nepravděpodobné, že stavitel Karlova mostu, známý jako mistr Otto, zde pod vedením francouzských specialistů načerpal své prvé zkušenosti. Celoevropská povodeň na den sv. Magdaleny měla ale závažnejší důsledky. Dokládají to výsledky přírodovědného výzkumu dějin erozí. Sondy na nejrůznějších místech Evropy ukázaly, že tato jediná extrémní událost z poloviny 14. století je zodpovědná za 40 % všech erozí minulého tisíciletí. Vypočtena byla průměrná eroze v síle 10 cm úrodné ornice, ztracené při jednom jediném monstrózním dešti. Důsledky ve formě procesu pustnutí jsou zřejmé. Mnohokrát již konstatovanou agrární krizi pozdního středověku nelze za těchto okolností vysvětlovat již jen ekonomicko-demografickými příčinami.
Čtyřicátá léta 14. století se však pro evropskou společnost stala zatěžkávací zkouškou i z dalších příčin: Od roku 1345 jsou zaznamenána léta nadprůměrné vlhkosti a chladu, která už sama o sobě vedla v celé Evropě k zdražování a hladovění, takže bakterie moru pak atakovaly zesláblou populaci. Odpovídající poukazy např. v morových dobrozdáních pařížské univerzity, odvolávající se na meteorologické nepravidelnosti, proto nemohou být smeteny se stolu pouhým odkazem na tzv. humorální patologii coby dobové medicínské vysvětlení. Prvá vlna moru, probíhající od roku 1347, přirozeně zůstává ústřední událostí mezi přírodními vlivy, působícími na evropskou společnost 14. století. Novější přírodovědecké výzkumy s jistotou dokázaly, že masové umírání způsobila Yersinia pestis. Aktuální teze britského hospodářsko-agrárního historika Bruce M. S. Campbella charakterizuje jako ekologický důvod moru proměnu srážkovosti ve střední Asii v letech 1290 až 1330. Až tato klimatická situace přetvořila jeden z endemických původců nemoci místních hlodavců v smrtelné nebezpečí nejprve pro krysy a posléze pro lidi. Je ovšem třeba
konstatovat, že když se morová nákaza začala po desetiletí trvající, v detailu dodnes neobjasněné, pouti do západní Evropy bleskově šířit – k čemuž je třeba nákazy, přenášené lidmi – zůstaly Čechy s největší pravděpodobností ušetřeny.
Pro mimořádně studené zimy 50. let 14. století najdeme pozoruhodné doklady v korespondenci Franceska Petrarky. Ten, ostatně obdobně jako řada jeho současníků, spojoval tyto pro Itálii neobvykle tuhé zimy výslovně s příchodem Karla IV. roku 1354/55 k císařské korunovaci do Říma. V dalších letech se s extrémním počasím setkáváme stále častěji v oblasti severně od Alp. Jeden z prvních dokladů pro přítomnost Jana Milíče z Kroměříže v okolí císařské kanceláře spadá do roku 1357, kdy kronikáři na středním Rýně v tomto kontextu spekulovali o příchodu Antikrista. Zda to ovlivnilo Milíčovy chiliastické ideje, bylo by ovšem třeba prodiskutovat.
Raná šedesátá léta 14. století vykazují tři mimořádné šoky, kterými si prošla středoevropská společnost: Za prvé to byla druhá vlna moru, která tentokrát zasáhla i Čechy, za druhé období intenzivního, nadregionálního sucha, které opět i v Čechách vedlo k zdražování. Dendrochronologická zjištění ukazují léto 1361 jako nejsušší v celém 14. století v Čechách. V tomto kontextu se jeví být tradice o pražské „Hladové zdi“ pravděpodobnější – totiž zkompletování pražského hradebního prstence na Malé Straně zároveň jako sociální opatření Karla IV. pro zmírnění nouze, a tedy jeden z mála dokladů o tom, že tento panovník skutečně intervenoval ve prospěch svých zchudlých poddaných.
Meteorologické poměry se od 60. let patrně stabilizovaly na chladnější vlhčí úrovni než na počátku století. Ustavil se nový klimatický režim, který je snad možno označit za prvou fázi tzv. malé doby ledové. To, co pomohlo stabilizovat změnami zasaženou společnost, bylo zmírnění frekvence extrémních klimatických úkazu. Současníci ve 14. století opakovaně hovoří o tom, že se příroda vymkla kontrole (Toute chose se desnature, Eustache Deschamps). Německé Sybillino proroctví hovoří o extrémním počasí, o zemětřesení, hladovění a epidemiích, které negativně charakterizují epochu Karla IV. V obou případech samozřejmě také hrají roli starší eschatologická topoi. Nicméně zároveň jsou tyto literární prvky zformováním reálných zkušeností současníků. Ti samozřejmě nereflektovali rychlou změnu klimatu, nýbrž viděli bezpříkladnou frekvenci klimatických, biologických a ekonomicko-sociálních šoků.
Když Karel IV. v roce 1348 umíral, měl za sebou, stejně jako jeho současníci, osobní zkušenost této grant mutacion de temps (Eustache Deschamps). Na rozdíl od většiny lidí svého století nebyl ale osobně konfrontován s nebezpečnými konsekvencemi této přechodové epochy. Přinejmenším prameny z okruhu císařské kanceláře, ani dvoru blízcí autoři oslavných řečí všeobecnou nouzi v podstatě nezmiňovali. Vzestup příslušných ochranných patronů nelze zjistit ani v Karlovi zvláště blízkém tematickém okruhu uctívání světců a relikvií. To ovšem samo o sobě neříká nic o osobním profilu Karla IV. Relativní lhostejnost vůči obětem přírodních katastrof patřila bezmála ke specifikům vládců zaalpské Evropy 14. století, lhostejno zda v Čechách, v říši nebo v Anglii.

Politický dialog Łukasze Opalińského jako odraz ambivalentní tradice polského republikanismu … s. 1017
(The Political Dialogue of Łukasz Opaliński as a Reflection of Ambivalent Tradition of Polish Republicanism)

By the analysis of the particular political dialogue Rozmowa Plebana z Ziemianinem written by Łukasz Opaliński in the 17th century, this study aims to interpret the early modern concept of Polish identity within the framework of ancient tradition of a good commonwealth. Moreover, paying particular attention to the values of liberty, equality and legality, one is allowed to assume that the aforementioned Polish tradition resembles the attributes of European republicanism that were typical of distinctive Western European political thought of that time. Applying the methods of discourse analysis, it is possible to identify important and specific changes concerning Opaliński´s concept of a dialogue in comparison with an older Polish tradition of the same genre. Hence, one can claim that Opaliński´s fictional figures does not represent a typical clash between desirable and undesirable political ideas, but are supposed to reflect symbolic internal and indispensable ambivalence within the concept of Polish identity regarding specific interpretation of liberty, political equality and common good.
Key words: republicanism – discourse analysis – Polish identity – Polish-Lithuanian Commonwealth – noble democracy – history of ideas – Łukasz Opaliński – political dialogue – liberty – equality.

This paper is focused on the republican discourse of Polish early modern political thought and its related concept of identity applying the discursive analytical methods to the research of the political dialogue written by Łukasz Opaliński. Assuming the presence as well as importance of the so called aristocratic myth within the Polish political thought of that time (i.e. the reflection of noble identity since the 16th century that was later ideologically interpreted since the Enlightenment), the study struggles to identify the patterns of republican tradition within this heritage. Moreover, distinctive features of the fictional figures and their discourses in the aforementioned political dialogue entitles us to state that the Polish republican concept resembled similar attributes in Western European context, where alternative interpretation of political values – distinct from mainstream liberal tradition – was identified by Q. Skinner, J. G. A. Pocock or P. Pettit.
Taking Opaliński’s dialogic work as the main symbolic object for the discourse analysis, it is necessary to consider this genre as a part of early modern politics itself that reflected not only ideal values and principles, but also particular and topical questions commenting current quandaries of political system. In this regard, the study highlights Opaliński’s crucial turn concerning new baroque concept of political dialogue whose structure became diferent from the earlier Socratic tradition that was popular in Renaissance. The comparison of Opaliński’s dialogic concept wih older dialogues written by S. Orzechowski proves fundamental changes regarding more ambivalent construction of main dialogical figures that represented author’s complicated and dilemmatic understanding of Polish society. Hence, the study does not accept the older and classical interpretations of Opaliński’s political works based on the concept of S. Dobrzycki. On the contrary, it struggles to claim that Opaliński’s most famous dialogue does not represent typical tension between backward traditionalism and desirable reformism, but highlights the importance of both political positions within current Polish political structure.
As it has been already mentioned, those ambivalent traits of Opaliński’s fictional figures as the symbolic representantative patterns of the main political attitudes reflect the crucial features of European republicanism, i.e. the theoretical construction whose validity has been proved for particular and distinct countries in Western Europe. However, the discursive analysis of Polish political dialogues confirms that specific concept of liberty as non-dominance, civic equality and omnipotence of constitutional and legal state represented influential and indispensable parts of Polish political thought. The dependence of Polish aristocratic identity on political bonds thus contributed to the construction of myth of Polish uniqueness as local nobles identified themselves as the freest and most equal community in the world.
Regarding the aforementioned presence of republican thought, one can claim that political tension between pleban (priest) and ziemianin (yeoman), two main figures of Opaliński’s dialogue, represents mutual interdependence between private and public concept of liberty where the former level of this value is sustainable only on the condition of active political participation of noble citizens. Moreover, even principles of equality promoted again by both figures of the dialogue can be treated as a symptom of republican thought, because this value is described in strict political terms demarcating a huge gab between legally equal citizens and other social classes. As the last important Polish distinctive identitary trait one can highlight indispensable connection between ancient heritage of common good and sovereignty of law that is supposed to be superior to all political institutions. The clash over ideal ancient constitution between zemianin as an adherent to Roman plebeians and Athens and pleban as a supporter of Roman patricians and Venice thus can be seen as an expression of current political conflict over individual and communal sphere of common good as well as over ideal Polish constitution where Opalinski calls for a harmonious monarchia mixta being able to combine the royal majesty with noble democracy.

Jižní Amerika a její hospodářství na počátku 20. století pohledem Zdeňka Fafla … s. 1046
(Zdeněk Fafl’s reflection of South America, and its economy in the beginning of the 20th century)

This study focuses on the figure of Zdenek Fafl (1881–1961), deputy of the Prague Chamber of Commerce who visited in 1910 and 1911 states in South America. The topic is addressed from a wide perspective of relations between Austria-Hungary and the respective countries. It is based on the material from the personal collection of Zdenek Fafl stored in the archive of the National Technical Museum in Prague as well as contemporary and present scientific literature. The main goal of this contribution is to introduce the personality of Zdenek Fafl and analyse his writings that offer us invaluable information about the South American countries and their relation with Austria-Hungary in the years prior to the World War I. Without any doubt Fafl’s diary presents the broadest material of its time about countries like Brazil, Argentina, Uruguay or Chile and is also significant for future studies regarding Czechs and South America.
Key words: Zdenek Fafl – Beginning of the 20th century – Czech emigration – Economy of Austria-Hungary – Travelogue of South America – Austria-Hungary relations with Latin America

This contribution presents the personality and travelogue of Zdenek Fafl (1881–1961), deputy of the Prague Chamber of Commerce. He was sent by the Austro-Hungarian government to study the opportunities and conditions of trade between the Central European monarchy and countries of the Southern Cone of America like Brazil, Argentina, Uruguay, and Chile. The administration dispatched him because of its growing interest in the American continent. Although he wrote a fascinating travel diary and went in 1910 and thus was one of the first Czechs there, he and his work have been completely omitted by historiography. One of the principal goals of this article is to change this unflattering fact.
In the end of the 19th century, other European power like Great Britain, Germany, France, and even Italy had already established strong ties with Latin America and the emperor Franz Joseph I did not want to stay behind. When his government received the invitation to a fair in Buenos Aires that would commemorate 100 years of the Argentinian independence, the oficials decided not only to send typical characteristic Austrian merchandise but a delegation as well. It was led by a famous industrialist Arthur Krupp and its members were important economists from the Habsburg empire including Zdenek Fafl. The expedition spent around 20 days in Argentina and Chile; however, Fafl resided in South America half a year.
During his voyage, he observed thoroughly his surroundings and once in a while, he wrote a letter home to the editor of a local newspaper Žďár. When he got back home he collected them and organized into a travelogue. He encompassed exclusively three topics: description of interesting locations, economy, and situation of Austrian and Czech emigrants in South America.
The first subject was intended for the public in Bohemia as Fafl was describing mostly big cities of the continent he visited like Buenos Aires, Santiago de Chile, Rio de Janeiro, Montevideo or São Paulo. His interest was not professional because in these excerpts he just highlighted the life in them and offered their comparison. It is important to notice that local metropolises were the bulk of his travels, therefore he does not offer us characteristics of local nature or landscape. Apart from the municipalities, he mentions just the Jesuit missions in Paraguay and the world famous waterfalls in Iguazu he visited probably as the first Czech ever.
His other two topics were of professional curiosity for him. As he was a member of the Prague Chamber of Commerce he was interested in the local economy and means of production. Apart from the oficial reports he offered his readers back home exciting details about the South American industry they could not know from their own country. For instance, production and processing of beef or growing of coffee. Austrian and Czech emigrants were another expert concern of his. His government wanted to gather more information about the possibilities and advantages that it can bring. Therefore Fafl visited several expatriated citizens to question them about their living conditions. It is important to realize that he was one of the first Czechs that conducted this kind of research and thanks to him we have invaluable information how the communities of compatriots were doing in South America.

Vztahové sítě španělských a papežských diplomatů u císařského dvora na pozadí krize z let 1608–1609 … s. 1075
(Relationship Networks of Spanish and Papal Diplomats at the Imperial Court set against a Background of the Hapsburg Monarchy Crisis /1608–1609/)

The main aims of this study is to analyse the activities of relationship networks with which the Papal Nuncio Antonio Caetani and Spanish envoys Guillén de San Clemente and Baltasar de Zúñiga surrounded themselves at a time of crisis in the Hapsburg Monarchy in the years 1608–1609.
Key words: The Imperial Court – Prague – relationship networks – patronage – papal diplomacy – Spanish envoys

Similar to any other structures in the Early Modern Society, diplomats acting within the Imperial Court in Prague during the reign of Rudolph II also utilised relationship networks which not merely helped them to acquire crucial pieces of information but also promoted the interests of superpowers they represented. The Papal Nuncio Antonio Caetani and the Spanish Envoys Guillén de San Clemente and Baltasar de Zúñiga relied especially upon the support of their clients from the ranks of Central European nobility and the Emperor’s courtiers when advancing their political aims. Thus, the principal preconditions for the success of their mission was to maintain and further expand these networks, which they usually had taken over from their predecessors. These networkds were never hermetically sealed and their composition and the degree of their activities varied.
This was evident even in the period of deep internal crisis which the Hapsburg Monarchy underwent in the years 1608–1609. It was caused by a “fraternal” dispute between Emperor Rudolph II and Archduke Matthias, which led not merely to the provisional division of government but also to the increased influence of non-Catholic Estates in the participating countries at the expense of royal power and its weakening. Nuncio Caetani’s relationship network at that time appears to have been relatively small numerically and aimed at persons from around the Privy Council, with easy access to the ruler. Despite the fact that they were persons with huge political influence, their willingness to share and implement the Pope’s interests were rather limited by their loyalty to the Emperor, and primarily by their own personal preferences. These limitations, together with other factors, meant that Antonio Caetani was only successful in partial matters in the period under research, whereas the major ones, such as, for example, the personal reconciliation between Emperor Rudolph and his brother Matthias and to prevent the granting of priviledges to non-Catholics, were beyond his powers. The Spanish clientele network preserved a structure similar to that existing in previous years during the fraternal crisis period. Its specific feature, compared to the papal relatioship network, was the possibility of differentiating a narrow group of the socalled servidores confidentes amongst them. This primarily comprised those persons who were convinced about the necessity of maintaining a unified Hapsburg policy and did not discriminate between the service to the Emperor and to the King of Spain. However, the events of 1608-1609 showed that even their support was not to be taken for granted.
The example of this “fraternal crisis” also documents how closely papal diplomacy at the Imperial Court co-operated with Spanish diplomacy. Although the relations between the Holy See and the Hispanic Monarchy were not always completely devoid of conflicts, their representatives at the Imperial Court acted in unity, at least in matters of religion. This collaboration was naturally reflected in the form of the Spanish and papal relationship networks, in which the very same persons could often be found. It was certainly not by chance that the principal confidants of the Spanish envoy at the Imperial Court at the height of the fraternal dispute in the House of Hapsburg, Zdeněk Vojtěch Popel of Lobkowicz and František of Dietrichstein also simultaneously maintained close relations with the Papal Nuncio Caetani, and the same also applied to other clients, e.g. Hermann Attems or Jan Barvitius.


s. 1098-1120

Varšava, Vídeň a další středoevropská města za první světové války ve světle nové literatury … s. 1098
(Warsaw, Vienna and Other Central European Cities During World War I in the Light of Recent Literary Works)

Based on six publications, covering the fortunes of Warsaw, Vienna, Salzburg and Nurnberg, the author discusses the situation and the role of Central European cities during World War I. What all three monarchies, in particular the Hapsburg Empire and Tzarist Russia, had in common was that they were unprepared for the outbreak of a war of European dimensions; additionally they had not consider their metropolitan and industrial centres to be support structures in the demanding times of war, but saw them as easily exploitable reservoirs of well qualified recruits, money and supplies. The end result was the destructive exhaustion of their cities and in part the devastation of their economic potential. At the same time, the states transferred a whole number of demanding agendas and tasks (especially that of supply), yet they failed to create either material, or legal or financial preconditions for their fulfilment. Only the Wilhelm Empire, out of the three Empires, succeeded (exceptionally – in the case of Warsaw) to establish a productive, not exclusively destructive occupational policy. In Warsaw, Nurnberg and especially in Vienna, extreme war deprivations and the radicalisation of the poor and also of the middle classes forced the ruling (non-socialist) parties to introduce a de facto policy of the welfare state. The situation in the metropolises was one of the determining factors shaping the face of the ensuing post-war republics.
Key words: cities during WW I. – Central Europe – unreadiness of the states for the war – destructive policy against one’s own cities – supply catastrophies – the radicalisation of the population through destitution – welfare state

s. 1121-1165

Brendan SIMMS
Britain’s Europe. A thousand years of conflict and cooperation
(Monika Brusenbauch Meislová) … s. 1121

Martin NODL
Das Kuttenberger Dekret von 1409. Von der Eintracht zum Konflikt der Prager Universitätsnationen
(Thomas Krzenck) … s. 1125

The War of the Princes. The Bohemian Lands
and the Holy Roman Empire 1546–1555
(Jaroslav Pánek) … s. 1129

Matthew McLEAN – Sara BARKER (edd.)
International Exchange in the Early Modern Book World
(Olga Fejtová) … s. 1136

Neue Welterfahrungen. Eine Geschichte des 16. Jahrhunderts
(Jaroslav Pánek) … s. 1141

Adolf Ludvík KREJČÍK
(Jaroslav Pánek) … s. 1144

Bedrich LOEWENSTEIN – Milan HLAVAČKA – František ŠÍSTEK a kol.
Násilí: Jiná moderna
(Miloslav Bednář) … s. 1148

Český fašismus v Pardubicích a na Pardubicku v letech 1926–1939
(Zdeněk Beroun) … s. 1156

Paměť v kameni. Druhý život válečných pomníků
(Ondřej Kolář) … s. 1159

Marie RYANTOVÁ a kol.
Českoslovenští prezidenti
(Jiří Pešek) … s. 1161

s. 1166-1186


Činnost Česko-německé komise historiků v roce 2016 … s. 1187
(The Activities of the Czech-German Commission of Historians in 2016)


Zdeněk Smetánka (21. října 1931 – 4. dubna 2017) … s. 1192
(Petr Sommer)

Jaromír Homolka (15. května 1926 – 28. května 2017) … s. 1196
(Jiří Kuthan)

Stanisław Bylina (4. dubna 1936 – 4. září 2017) … s. 1200
(Ivan Hlaváček)

Jolanta Dworzaczkowa (28. listopadu 1923 – 13. ledna 2017) … s. 1206
(Kamila Szymanska)

Gottfried Schramm (11. ledna 1929 – 26. října 2017) … s. 1210
(Jaroslav Pánek)

Piotr S. Wandycz (20. září 1923 – 29. července 2017) … s. 1214
(Jindřich Dejmek)

Knihy a časopisy došlé redakci … s. 1219

Výtahy z českých časopisů a sborníků … s. 1219