Historický ústav akademie věd České republiky, v. v. i.

Jak to bylo s mnichovskou dohodou?


JAK TO BYLO S MNICHOVSKOU DOHODOU?
Tradiční letní „okurková“ sezóna byla koncem července 2009 rozvířena zprávou, že do Prahy poprvé dorazil originální text (respektive fotokopie originálu) mnichovské dohody, pro Československo tak tragický dokument, jenž byl podepsán okolo jedné hodiny po půlnoci 30. září 1938 německým kancléřem Adolfem Hitlerem, italským vůdcem Benitem Mussolinim, francouzským premiérem Édouardem Daladierem a britským ministerským předsedou Nevillem Chamberlainem, na jehož základě bylo Československo donuceno odstoupit Německu rozsáhlá pohraniční území.
Zprávu přinesla ČTK (a jejím prostřednictvím denní tisk), televize i další média. Pro veřejnost to muselo působit senzačně, navíc, když do prezentace byla zapojena i horní komora parlamentu – Senát a jeho předseda se zúčastnil slavnostního předvedení faksimile mnichovské dohody, která je vystavena v Kolovratském paláci v areálu Senátu.
Profesionální historici se však museli nad touto aktivitou podivit. Nešlo ani tak o fakt, že faksimile mnichovské dohody je v Praze již od 50. let minulého století a dnes je uložena v Národním archivu, ani o to, že kolegové z Vojenského historického ústavu, kteří celou akci připravili, obdrželi tento významný dokument od autorů tohoto článku (můžeme se jen trpně pousmát nad neseriózním přístupem) už před rokem, neboť díky zprostředkování našeho velvyslanectví v Berlíně jsme fotokopii originálu obdrželi v roce 2006 z německého ministerstva zahraničních věcí. Je otázkou, zda originál mnichovské dohody, uložený v Politisches Archiv des Auswärtigen Amts v Berlíně vůbec někdy viděli. Tyto pochybnosti vyplývají ze způsobu prezentace mnichovské dohody, kterou považujeme za velmi nešťastnou. Pokud mluvíme o mezinárodněprávním dokumentu, který měl takový dopad na další osudy celé střední Evropy, musíme jej totiž prezentovat jako celek  a nejen jeho část, byť významnou. Mnichovská dohoda totiž obsahovala také čtyři dodatkové protokoly, které tvoří její nedílnou součást a které byly všemi čtyřmi hlavními aktéry také podepsány.
Nebyly v nich přitom žádné formality: V jednom z dodatků je britskou a francouzskou vládou zdůrazněno, že stojí za svou nabídkou mezinárodních garancií hranic československého státu proti nevyprovokovanému útoku, jak ji definovali v tzv. anglo-francouzském plánu z 19. září 1938 (bohužel však tento závazek zůstal pouze na papíře a v praxi se nerealizoval, když nacistické Německo všechny pokusy o tyto garancie rezolutně odmítlo). Stejně tak další dodatek vyhlašoval, že pokud se v Československu nevyřeší problém polské a maďarské menšiny, sejdou se zástupci čtyř velmocí znovu, aby tuto otázku vyřešili (což se v důsledku vývoje dalších událostí, kde po polském, resp. maďarském ultimátu československé vládě byly odstoupeny Polsku i Maďarsku další části československého území, nerealizovalo v původní podobě, jen odstoupení území Maďarsku mělo formálně podobu tzv. Vídeňské arbitráže).
Rovněž nedílnou součást mnichovské dohody tvoří mapa, na níž byly vyznačena pásma I. – IV. odstoupeného území (sama dohoda se na tuto mapu v článku 4 odkazuje). Vždyť v textu dohody nejsou hranice odstoupeného území nijak přesněji definovány.
Proč je tedy veřejnosti předkládán neúplný dokument? Vždyť stačí vzít kteroukoli z takřka nepřeberné řady domácích i zahraničních edic, v nichž je mnichovská dohoda publikována včetně dodatků. A výstavka v Senátu by rozhodně měla být doplněna jak o mapu, tak i o všechny dodatkové protokoly.
Také komentáře, které v souvislosti s prezentací mnichovské dohody zazněly, budí údiv. Již před dvěma lety jsme spolu s Alexandrou Blodigovou na stránkách Lidových novin při výročí Mnichova prezentovali další osudy tohoto tragického dokumentu. Přesto z televizního komentáře zaznělo, že bude třeba vyhledat další originály v Paříži, Londýně i Římě. Je tedy třeba znovu opakovat již dříve vyřčené: Na základě dokumentů, které jsme měli možnost studovat v Londýně, se britská strana začala po originálu dokumentu nebo alespoň po ověřených kopiích shánět, neboť chtěla mít o mnichovské dohodě „pokud možno kompletní dokumentaci“. Zajímala se též o to, zda byly ve skutečnosti vyhotoveny i francouzské a italské verze. Výsledek? Podle vedoucího Central Departmentu Franka Robertse byla příprava mnichovské dohody „velmi nestandardní, co se týče technické otázky jejího sjednání jako mezinárodní smlouvy“. Jak dokazuje další dopis Central Departmentu z 10. prosince 1938 britskému velvyslanectví v Německu, původní záměr čtyř podepsaných výtisků v důsledku rychlého průběhu událostí padl a vzhledem k nedostatku času (dobové záznamy hovoří o až chaotickém průběhu mnichovských jednání) během samotné konference byl vyhotoven jen dvojí originál včetně dodatku a dodatkového prohlášení, podepsaný všemi čtyřmi politiky. Ten byl v souladu s pravidly mezinárodního práva uložen na německém ministerstvu zahraničních věcí. Britové, Francouzi a Italové si odvezli pouze fotokopie originálu. Stejně tak získala britská strana od německého ministerstva zahraničních věcí jen fotostaticky zhotovené kopie dokumentů o činnosti mezinárodního výboru pro stanovení konečných československých hranic v Berlíně, jenž měl vytýčit tzv. páté pásmo československého území, které mělo být odstoupeno Německu. Jedinými originálními dokumenty, které si Chamberlain z Berlína odvezl, byla mapa připojená k mnichovské dohodě, na níž byla vyznačena první čtyři pásma odstupovaného území a britsko-německé prohlášení, kterým poté mával pro přítomné fotografy po přistání v Anglii. Text mnichovské dohody předal v den podpisu ministru zahraničních věcí ČSR Kamilu Kroftovi německý chargé d’affaires v Československu Andor Hencke. V tomto případě se však nejednalo o originál dohody, nýbrž o její opis.
Originál dohody je dnes uschován v trezoru Auswärtiges Amtu v Berlíně spolu s ostatními mezinárodně-smluvními akty německého státu. Janu Němečkovi a Jaroslavu Šebkovi z Historického ústavu němečtí archiváři originální dohodu ochotně zapůjčili a umožnili také pořízení fotokopie celého spisu. Dohoda je zde uložena ve všech čtyřech jazycích (němčině, angličtině, francouzštině a italštině), nicméně signatáři podepsali jenom verzi německou a anglickou (což je možná trochu symptomatické pro to, kdo vlastně o tuto dohodu usiloval). Je zde uložena také originální mapa i protokol z jednání berlínského výboru velvyslanců, kteří rozhodovali o rozsahu tzv. 5. pásma odstupovaného území, které definitivně zmrzačilo československý stát.
Co říci závěrem? Asi bychom měli trochu lépe a uvážlivěji zacházet se svou minulostí a postavit systematický a dlouhodobý výzkum nad lacinou honbu za senzacemi.

Jan Kuklík, Jan Němeček

(publikováno v Lidových novinách 25. září 2008)


MNICHOVSKÁ DOHODA

     


DODATKY

      

MAPA